24 října, 2007

Je konec, snad jen dočasný....nemůžu k tomu říct víc, bolí to

V září

Podzim už platí listím
svou útratu.
Je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.

I ze tvých očí padá
cosi jak list.
Je pustý park, je zpustlá promenáda,
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.


Vítězslav Nezval

18 října, 2007

jen tak...

už nejsme děti
a nehrajem si na velký svět
už neznáme všechno z paměti
a život nutí nás hladovět!!

01 října, 2007

automatický text...(do školy)

Proč mě teď napadá, že bych měla psát o dědovi, o jeho smrti, o posteli ve které ho vidím, když jsem musela toho červnového odpoledne jet na povinnou návštěvu? Na to když mi rodiče říkali: „jen pojeď třeba je to naposledy, co ho uvidíš“. V tom týdnu, ve čtvrtek ráno si ho v nemocnici nechali se slovy, že je to špatné a nejspíš, že už se domů nevrátí. Takže jsme se odpoledne všichni sebrali a jeli do nemocnice, seděl na kraji postele, všem nám dal pusu, srovnal babičce papíry ohledně baráku, pošmákl si na čokoládě, co mu brácha donesl. Po nějakém čase, kdy babičce vyčetl, že přece nesnáší smrkat do papírových kapesníku a že to přece dávno ví, přišla sestřička a vzala krev a protože byl unavený, jeli jsme domu. A v sobotu jsem nechtěla jet, bála jsem se, že už to bude špatný, že si to zase budu pamatovat jako jednu z nejsilnějších vzpomínek, přesně jako s prababičkou a snažila se rodičům vysvětlit, jestli by nebylo lepší, kdybych zůstala doma, že si to tak nechci pamatovat… jak strašně jsem byla blízko kruté pravdě… Přijeli jsme tam, ležel, spal… bez zubů, tváře propadlé…vůbec mi nedocházelo co se děje, dokud babička nespustila hysterický pláč… najednou to došlo…je to špatný, ten obrázek se mi až nepříjemně vrýval do paměti. Začal chroptět a najednou jsem neslyšela dech, v panice jsem vyběhla na chodbu, shánět sestru a tváře už mi zalévaly slzy, a v hlavě jen ten jediný obraz. Vyhnala nás na ven a pak přišla říct, že je to normální, že takové přestávky v dechu se prostě stávají a jestli chceme, můžeme se k němu vrátit, že spí, ale možná ví, že jsme tam a slyší nás. Ale já už se do té místnosti nedokázala vrátit, pořád jsem v uších slyšela jak zachrčel a nic…. To ticho….a můj výraz v obličeji… seděla jsem na chodbě a nadávala na rodiče, že mě nutili, že jsem musela jet, že moje poslední vzpomínka nebude děda, který mi na kraji postele dává pusu, ale to jak leží a špatně dýchá…brečela jsem strašně moc, myslela jsem na prababičku, na to, že už dědu asi neuvidím, a přesto jsem už do té místnosti nešla, nerozloučila se…Jeli jsme domu, v autě nepříjemné ticho a já se snažila myšlenky utopit v knížce. Po příjezdu jsme ještě šli na kafe k babičce..když jsme ho uvařili a čekali až trochu vychladne, aby se dalo pít, zazvonil telefon. Vyměnili jsme si pohledy a věděli, , že je to tady, že se rozloučíme naposledy, v krematoriu. Drželi jsme se za ruce a brečeli. A bylo to tak, umřel. Umřel chvíli po našem odjezdu… a já ho tam pořád vidím, pro mě zůstal v nemocnici..vlastně když se o pár dní později šlo na pohřeb, nešlo mi to, nedokázala jsem být smutná, nedokázala jsem brečet, až když jsem viděla rakev a na ní věnec od nás…od dětí… s posledním rozloučením, to ale nebylo moje poslední rozloučení, já se s ním přece rozloučila když jsme si dávali pusu na kraji postele…když mi říkal: "Ahoj Verunko"…tak "ahoj Dědo, mám tě ráda".

17 září, 2007

Paolo Coelho

Alchymista sáhl po knížce, kterou si přinesl někdo z karavany. Chyběla jí obálka, ale i tak uhádl jméno autora: Oscar Wilde. Jak v ní listoval, našel vyprávění o Narcisovi.
Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká narcis.
Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil.
Prý když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz.
"Proč pláčeš?" ptaly se Oreády.
"Kvůli Narcisovi," odpověděla tůň.
"Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise," pokračovaly Oreády. "Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka."
"Copak Narcis byl krásný?" podivila se tůň.
"Kdo by to mohl vědět lépe než ty?" užasly Oreády. "Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod."
Tůň chvíli mlčela a pak řekla:
"Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla.
Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása."

09 září, 2007

Heinrich Heine

Lyrické intermezzo č. 52
Zas zdál se mi ten starý sen bylo to v noci, v máji seděl jsem s tebou, s tebou jen - a naše rty si přísahají. To bylo přísah! Ty záruky! Hladili jsme si dlaně a tys mě kousla do ruky, abych prý vzpomněl si na ně.
Ty, která koušeš ze zmatku, ty, jež máš oči ze lne, přísahy byly v pořádku, kousání bezúčelné.

07 září, 2007

Stephen King

Srdce jsou od toho, aby se lámala, názory od toho, aby se měnily.

04 září, 2007

Jaroslav Seifert

Pohřeb pod okny

Žaluji větru, život je krátký,
vraťte se, koně,
kdyby se koně mohli vrátit,
kdyby se čas mohl vrátit zpátky!
Kdyby nazpět hodiny bily
ty chvíle, jež jsme promarnili,
kdyby stroj, nazpět otáčev se,
rozmotal provaz sebevrahu
a měsíc, který včera zapad,
kdyby se vrátil na oblohu,
kdybychom mohli znovu plakat
pro bolesti malicherné!
Žaluji větru, který letí,
kdyby se vítr mohl vrátit
a vrátit masku mrtvé pleti,
posmrtnou masku, která s čela
ve chvíli smrti odletěla
a kterou vítr s sebou nese,
bychom ji mohli zlíbat ještě,
dřív, nežli rozbije se
v korunách stromů, v kapkách deště.

Holčičko...

Holčičko z dávných let
objímám tvoji krásu
tvá ústa políbit smět
vůně tvá přináší spásu

Jsem blízko tvým snům
nutíš mě krok zpátky jít
voním k tvým čokoládovým vlasům
dnes v noci chtěl bych tě celou mít

Ty však oči zvedáš k nebi
už se mi nezdáš
táhnu tě dolů k zemi
a ty ... utíkáš

Jan Skácel

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.

František Gellner

Záchvat nervózní

Navečer včera tvá tři políbení
přivedla všecku krev mou do varu.
Snažím se darmo nalézt zapomnění
pohledem dlouhým na dno poháru.

Že ani jednu noc nebudeš mojí,
zoufalým výkřikem mou hlavou zní.
(Tvá dušička se konsekvencí bojí!!)
Mým tělem třese záchvat nervózní.

V mé krvi žádost tvého těla zpívá.
Svou skoupou něhou nezraňuj mi hruď!
Zatáhni drápky, ty má kočko divá,
a mojí lásce milostivá buď!

Paolo Coelho

Největší rozkoš nepřináší soulož, ale vášeň, s níž se jí oddáváme. Soulož je završením intenzivní vášně, ale nikdy se nestane tím hlavním bodem.

30 srpna, 2007

moje nožičky... a dolů 232 metrů...

než usnu...

V černém kožíšku chodíš mi po bříšku
a tváříš se tajemně...
když sahám ti po těle oběma dobře je,
pod dekou z hvězd...
Zpívám si písničku, můj milý bratříčku,
čas vloudí se mezi nás...
K ránu je prázdno tu, zas objímám samotu,
slza padá mi z řas...

to všechno jsem byla, jsem a budu...

Jsem zlá nenasytná mrcha
jsem kurva, co svede každého kluka
jsem dýka co máš ve svých zádech
jsem poslední tvůj nádech
jsem tvoje dokonalá múza
jsem na vlasech vstávající hrůza
jsem jenom krásné tělíčko
jsem holka, které si sáh pod tričko
jsem ta, kterou nenávidíš z duše
jsem jako kočka z divoké buše
jsem omluva, co nevyšla mi z úst
jsem dlouhý nekončící půst
jsem lítost, která mě dusí
jsem člověk, co se ti teď hnusí. Odpusť!

občas je to prostě naruby

Seděla a jen se smála
já díval se na vzácnost
jen tak s vlasy si hrála
a ve mě klíčila bojácnost

strach svázal mi nohy
závaží k nim přikoval
na lásku nemám vlohy
té noci jsem litoval

nevím co je láska
nevím co znamená mít rád
prý je to krutá sázka
tolik bych chtěl pusu ti dát

zjistit jak chutná polibek slastný
cítit cizí dech na svých rtech
ve tvém objetí byl bych šťastný
dovol mi toulat se ve tvých snech

nauč mě říkat miluji
pro mě jsou tato slova prázdná
neznám lásku a lituji
té noci jsi byla moc krásná

touha spaluje moje tělo
pláči pro neznámou krásku
tolik by se mi křičet chtělo:
"CHCI POZNAT KRUTOU LÁSKU!"

jednoho odpoledne v autobuse...

Tma a strach... přátele moji v lidovém kroji
stále při mně jak věrní psi, jak strážci zároveň vetřelci
Týrat a mučit jest vaše poslání
......neslyším na cizí volání
v hlavě už se vše steklo
vašim domovem božské peklo

Už nechte ubohé tělo
však dalo vám vše, co jen mělo
Nechte už ubožáka jít,
jen kvůli vám teď nemá proč žít