Paolo Coelho

Alchymista sáhl po knížce, kterou si přinesl někdo z karavany. Chyběla jí obálka, ale i tak uhádl jméno autora: Oscar Wilde. Jak v ní listoval, našel vyprávění o Narcisovi.
Znal ten starý příběh. Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že jednou do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká narcis.
Takhle však Oscar Wilde ten příběh nezakončil.
Prý když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz.
"Proč pláčeš?" ptaly se Oreády.
"Kvůli Narcisovi," odpověděla tůň.
"Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise," pokračovaly Oreády. "Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka."
"Copak Narcis byl krásný?" podivila se tůň.
"Kdo by to mohl vědět lépe než ty?" užasly Oreády. "Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrcadlu tvých vod."
Tůň chvíli mlčela a pak řekla:
"Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla.
Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrcadlí má vlastní krása."

Heinrich Heine

Lyrické intermezzo č. 52
Zas zdál se mi ten starý sen bylo to v noci, v máji seděl jsem s tebou, s tebou jen - a naše rty si přísahají. To bylo přísah! Ty záruky! Hladili jsme si dlaně a tys mě kousla do ruky, abych prý vzpomněl si na ně.
Ty, která koušeš ze zmatku, ty, jež máš oči ze lne, přísahy byly v pořádku, kousání bezúčelné.

Stephen King

Srdce jsou od toho, aby se lámala, názory od toho, aby se měnily.

Jaroslav Seifert

Pohřeb pod okny

Žaluji větru, život je krátký,
vraťte se, koně,
kdyby se koně mohli vrátit,
kdyby se čas mohl vrátit zpátky!
Kdyby nazpět hodiny bily
ty chvíle, jež jsme promarnili,
kdyby stroj, nazpět otáčev se,
rozmotal provaz sebevrahu
a měsíc, který včera zapad,
kdyby se vrátil na oblohu,
kdybychom mohli znovu plakat
pro bolesti malicherné!
Žaluji větru, který letí,
kdyby se vítr mohl vrátit
a vrátit masku mrtvé pleti,
posmrtnou masku, která s čela
ve chvíli smrti odletěla
a kterou vítr s sebou nese,
bychom ji mohli zlíbat ještě,
dřív, nežli rozbije se
v korunách stromů, v kapkách deště.

Holčičko...

Holčičko z dávných let
objímám tvoji krásu
tvá ústa políbit smět
vůně tvá přináší spásu

Jsem blízko tvým snům
nutíš mě krok zpátky jít
voním k tvým čokoládovým vlasům
dnes v noci chtěl bych tě celou mít

Ty však oči zvedáš k nebi
už se mi nezdáš
táhnu tě dolů k zemi
a ty ... utíkáš

Jan Skácel

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.

František Gellner

Záchvat nervózní

Navečer včera tvá tři políbení
přivedla všecku krev mou do varu.
Snažím se darmo nalézt zapomnění
pohledem dlouhým na dno poháru.

Že ani jednu noc nebudeš mojí,
zoufalým výkřikem mou hlavou zní.
(Tvá dušička se konsekvencí bojí!!)
Mým tělem třese záchvat nervózní.

V mé krvi žádost tvého těla zpívá.
Svou skoupou něhou nezraňuj mi hruď!
Zatáhni drápky, ty má kočko divá,
a mojí lásce milostivá buď!

Paolo Coelho

Největší rozkoš nepřináší soulož, ale vášeň, s níž se jí oddáváme. Soulož je završením intenzivní vášně, ale nikdy se nestane tím hlavním bodem.