Je konec, snad jen dočasný....nemůžu k tomu říct víc, bolí to

V září

Podzim už platí listím
svou útratu.
Je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.

I ze tvých očí padá
cosi jak list.
Je pustý park, je zpustlá promenáda,
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.


Vítězslav Nezval

jen tak...

už nejsme děti
a nehrajem si na velký svět
už neznáme všechno z paměti
a život nutí nás hladovět!!

automatický text...(do školy)

Proč mě teď napadá, že bych měla psát o dědovi, o jeho smrti, o posteli ve které ho vidím, když jsem musela toho červnového odpoledne jet na povinnou návštěvu? Na to když mi rodiče říkali: „jen pojeď třeba je to naposledy, co ho uvidíš“. V tom týdnu, ve čtvrtek ráno si ho v nemocnici nechali se slovy, že je to špatné a nejspíš, že už se domů nevrátí. Takže jsme se odpoledne všichni sebrali a jeli do nemocnice, seděl na kraji postele, všem nám dal pusu, srovnal babičce papíry ohledně baráku, pošmákl si na čokoládě, co mu brácha donesl. Po nějakém čase, kdy babičce vyčetl, že přece nesnáší smrkat do papírových kapesníku a že to přece dávno ví, přišla sestřička a vzala krev a protože byl unavený, jeli jsme domu. A v sobotu jsem nechtěla jet, bála jsem se, že už to bude špatný, že si to zase budu pamatovat jako jednu z nejsilnějších vzpomínek, přesně jako s prababičkou a snažila se rodičům vysvětlit, jestli by nebylo lepší, kdybych zůstala doma, že si to tak nechci pamatovat… jak strašně jsem byla blízko kruté pravdě… Přijeli jsme tam, ležel, spal… bez zubů, tváře propadlé…vůbec mi nedocházelo co se děje, dokud babička nespustila hysterický pláč… najednou to došlo…je to špatný, ten obrázek se mi až nepříjemně vrýval do paměti. Začal chroptět a najednou jsem neslyšela dech, v panice jsem vyběhla na chodbu, shánět sestru a tváře už mi zalévaly slzy, a v hlavě jen ten jediný obraz. Vyhnala nás na ven a pak přišla říct, že je to normální, že takové přestávky v dechu se prostě stávají a jestli chceme, můžeme se k němu vrátit, že spí, ale možná ví, že jsme tam a slyší nás. Ale já už se do té místnosti nedokázala vrátit, pořád jsem v uších slyšela jak zachrčel a nic…. To ticho….a můj výraz v obličeji… seděla jsem na chodbě a nadávala na rodiče, že mě nutili, že jsem musela jet, že moje poslední vzpomínka nebude děda, který mi na kraji postele dává pusu, ale to jak leží a špatně dýchá…brečela jsem strašně moc, myslela jsem na prababičku, na to, že už dědu asi neuvidím, a přesto jsem už do té místnosti nešla, nerozloučila se…Jeli jsme domu, v autě nepříjemné ticho a já se snažila myšlenky utopit v knížce. Po příjezdu jsme ještě šli na kafe k babičce..když jsme ho uvařili a čekali až trochu vychladne, aby se dalo pít, zazvonil telefon. Vyměnili jsme si pohledy a věděli, , že je to tady, že se rozloučíme naposledy, v krematoriu. Drželi jsme se za ruce a brečeli. A bylo to tak, umřel. Umřel chvíli po našem odjezdu… a já ho tam pořád vidím, pro mě zůstal v nemocnici..vlastně když se o pár dní později šlo na pohřeb, nešlo mi to, nedokázala jsem být smutná, nedokázala jsem brečet, až když jsem viděla rakev a na ní věnec od nás…od dětí… s posledním rozloučením, to ale nebylo moje poslední rozloučení, já se s ním přece rozloučila když jsme si dávali pusu na kraji postele…když mi říkal: "Ahoj Verunko"…tak "ahoj Dědo, mám tě ráda".